Berenika - 10. část
Venku foukal studený vítr a Berenika si zimomřivě přitáhla bundu blíž k tělu. Ráda by už sice byla v teple, ale domů se jí nechtělo. Byl pátek, dvě hodiny odpoledne, což znamená, že teta již bude doma a babička dorazí za chvíli. Berenika se rozhodla ještě se trochu projít. Měla by si pročistit hlavu, jelikož dnes jí měla babička s tetou konečně říci pravdu. Tedy spíš jejich upravenou verzi, kterou se rozhodli Berenice milostivě poskytnout, aby se zbavili jejích všetečných otázek.
Prošla parkem, který se táhl podél školy a zamířila k řece, kde měla svá oblíbená zákoutí. Mezi starými kmeny smutečních vrb, sklánějících se nad vodou jí bylo vždycky příjemně. Daleko od aut, lidí, reality. Opřela se zády o jeden ze stromů a dlaněmi přejela po rozpraskané kůře. Vždycky měla pocit, že cítí jak pod kůrou pulzuje jeho energie a ji samotnou nabíjí. Kdyby o těchto Bereničiných podivnůstkách věděla teta, jistě by ji nepustila z dohledu. Berenika zavřela oči a v myšlenkách naprosto splynula se staletým kmenem, který ji do sebe s radostí přijímal a poskytoval jí uvolnění a klid. Všechno se zpomalilo. Její dech, tlukot srdce i myšlenky. Celá se přizpůsobila spící přírodě kolem.
Když opět otevřela oči, cítila se svěží a silná. Věděla, že teď zvládne každý rozhovor, byť by byl sebelživější. Naposledy pohladila silný kmen a s úsměvem na tváři se vydala domů. Při pohledu na hodinky ji sice trochu vylekalo, že jsou již téměř čtyři hodiny, ale uklidnila se myšlenkou, že doma si jistě myslí, že se jen zdržela v knihovně, kde trávila část většiny pátečních odpolední. Pokud ovšem nezavítala k řece nebo na jiné podobné místo. Za její uchvácení přírodou mohly pravděpodobně i jedny z mála střípků vzpomínek, které si uchovala z raného dětství prožitého s rodiči. V nich vždy byla s maminkou v lese, s tatínkem na louce či s oběma u řeky. Nepamatovala si nic konkrétního, jen obrazy kvetoucí, či usínající přírody doprovázené nádherným pocitem bezpečí a lásky jež jí poskytovala přítomnost rodičů.
Škoda že se z těchto radostných vzpomínek musela vždy vracet do reality, v níž její pocity působili jako laciné klišé z mýdlové opery.
Domů dorazila v celkem optimistické náladě. Měla dojem, že ať už se jí babička s tetou chystají nalhávat cokoliv, určitě se jí podaří vytěžit z tohoto rozhovoru maximum. Odhodlaně vstoupila do obývacího pokoje a na chvíli zůstala překvapeně stát ve dveřích. Mimo babičky a tety tu totiž byl ještě další člověk, kterého Berenika rozhodně neočekávala, a který jí nebyl právě sympatický.
„Bereniko, nestůj tam přeci tak a pojď se přivítat s otcem Augustem!“ vyzvala Bereniku teta, která si jí všimla jako první.
Berenika jen neochotně přistoupila k černě oděnému muži s přísným výrazem a potřásla si s ním rukou. Otec August jí vždycky naháněl hrůzu. Když kázal o hříchu a apokalypsách toužila si jako dítě zacpávat uši. Byla si jistá, že teta to věděla a pozvala si ho dnes právě z toho důvodu. Když už tu chtěla mít kněze, mohla klidně pozvat otce Kováře, kterého Berenika měla docela ráda. Ale jestli tetiným záměrem bylo Bereniku vyvést z rovnováhy přítomností kněze jehož se Berenika kdysi tolik bála, aby bylo snazší jí obalamutit, skoro se jí to povedlo. Nebýt Bereničina silného odhodlání, konečně se trochu přiblížit pravdě, snad by poprosila o něco přístupnější babičku, zda by rozhovor nemohli odložit, ale na to už bylo pozdě. Berenika se posadila do křesla naproti tetě a babičce sedícím na pohovce a otci Augustovi, který se uvelebil na dalším křesle a mlčky na všechny pohlédla. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nervozita, která se šířila především od tety, která se Bereničinu pohledu zprvu raději vyhýbala.
„Bereniko,“ oslovil otec August vzdorovitě se tvářící dívku a pomyslel si, že nebude tak snadné jí přesvědčit, „jistě víš, proč jsme se tu takto sešli?“
Berenika jen kývla hlavou a pokoušela se dostat pod kontrolu své rozrušení. Nyní si nemohla dovolit žádnou slabost. Musela si však přiznat, že se jim podařilo ji zaskočit. Doufala, že bude mít ještě čas a ne že ji ihned po příchodu domů postaví před kněze a začnou jí líčit příběh jejích rodičů, jistě v upravené verzi.
„Tvá teta a babička mě poprosily, abych byl přítomen při tomto rozhovoru z toho důvodu, že to, co se ti chystají říct pro tebe jistě nebude nic příjemného a ani ony si nejsou jisty, zda by to bez opory, jež jim poskytuje Bůh, zvládly.“
Po dramatickém úvodu otec August pohledem vybídl tetu, aby pokračovala. Teta na okamžik zavřela oči a s chvějícím hlasem se pustila do líčení událostí odehrávajících se téměř před dvaadvaceti lety.