Berenika - 11. část
„Bereniko, pořád se vyptáváš nebo alespoň přemýšlíš o své matce. Rozhodli jsme se, že bychom ti konečně měli říct, co o ní víme, abychom zabránili tomu, že si ji budeš příliš idealizovat.
Markovi bylo dvacet a studoval první rok biologii v Brně. Tam se setkal se Sandrou, tvou matkou, která studovala stejný obor. Oba byli vášniví ochránci přírody. Vždycky, když Marek přijel na víkend domů, mluvil téměř stále o ní. Jak je chytrá, milá, sympatická, krásná…,“ z tetina hlasu čišela zášť a Berenika si představila, jak teta Marta asi trpěla, když její milovaný bráška básnil o dívce, která ho pomalu odváděla od rodiny, „asi po půl roce nám ji konečně přivezl představit. Do té doby se stále vymlouval, že ona musí jezdit za rodiči, kteří bydleli někde v Podkrkonoší, ale to, že on sám občas jel s ní a nás nechal samotné mu nevadilo. Sandra mu zkrátka zamotala hlavu. Už na první pohled nám byla nesympatická. Měla nepřirozeně pronikavý pohled, nosila krátkou sukni a nebyla věřící! Nesnášela jsem…“ tetě se zachvěl hlas a v něm se ozýval hněv, který z ní sálal natolik, že se Berenika málem neovládla a pod náporem tak silné negativní emoce málem vykřikla. Než teta stihla větu dokončit, přerušila ji s káravým pohledem upřeným na dceru babička.
„Marto, nenech se unést. Musíme Berenice vše povědět, aby nás konečně začala chápat a důvěřovat nám, že holčičko?“ S posledními sladkými slovy se obrátila na Bereniku a zpoza brýlí na ni upřela soucitný a milý pohled. Berenika v babičce cítila silnějšího protivníka. Babička se dokázala ovládat a udržet své emoce pod kontrolou, byla chytrá a něco tušila, tím si byla Berenika náhle jistá. Nevěděla, jak by měla na nenadálou vstřícnost, i když jen falešnou, reagovat, a tak znovu jen přikývla. Babičce to zřejmě stačilo a pokračovala. Otec August mezitím uchopil tetinu ruku a pokoušel se ji uklidnit. V obličeji při tom měl přísný výraz.
„Marta má pravdu v tom, že nám Sandra nebyla sympatická a snažily jsme se ji Markovi rozmluvit. Byla příliš bezstarostná a bez zábran. Naše řeči ho od nás však spíše odcizily, jezdil domů stále méně a raději byl s ní v Brně nebo u jejích rodičů. To nás pochopitelně rmoutilo, ale nemohly jsme s tím mnoho dělat.
V posledním ročníku školy se zasnoubili. Marek nám to řekl po telefonu s tím, že zná náš názor na Sandru, ale že ji miluje a chce si ji vzít, i kdybychom s tím nesouhlasili. Jak se změnil. Jako dítě byl ten nejhodnější a nejposlušnější syn. Dobře se učil, plnil úkoly, pomáhal, do kostela chodil rád, ale to všechno se obrátilo proti mně, když poznal Sandru. Jednou mi dokonce vyčetl, že jsem ho do víry nutila a nenechala ho, aby si k ní našel cestu sám. Jsem přesvědčená, že takovými myšlenkami ho naočkovala Sandra. Občas býval jako náměsíčný, když přijel a byl bez ní. Choval se jako uhranutý.“
„Paní Smolíková!“ napomenul babičku otec August se zjevnou nelibostí vůči takovému označení důvodu Markova chování.
„Vždyť je to pravda,“ ozvala se s nádechem hysterie v hlase teta, „ vy přeci otče sám víte, že to byla čarodějnice! Pohanka! Uctívačka kdovíjakých kultů! Už se nikdy nedozvíme co Markovi provedla, že jí byl tak slepě oddaný, ale jsem si jistá, že ho k tomu nějakým okultním způsobem donutila.“
„Promiňte Marto, ale nic takového nevím. Přišel jsem vás podpořit při vašem rozhodnutí, povědět konečně Berenice pravdu, ale tomu, že byla Sandra čarodějnice nevěřím. Jednou s vámi přeci byla i na mši.“
Berenika nevycházela z údivu. Byla dosud přesvědčená o tom, že otec August je tu proto, aby ji zastrašil a dodal celému vyprávění punc důvěryhodnosti. Ale nyní se postavil na stranu její maminky a dokonce do opozice proti tetě. Pokoušela se odhadnout, zda svou obhajobu maminčiny bezúhonnosti v tomto směru myslí vážně. Žádné skryté emoce v něm neobjevila, zdálo se, že vše myslí upřímně. Přesto ji při slově čarodějnice přeběhl mráz po zádech a na chvíli znejistěla.
„Nechme těchto dohadů, každý máme jiný názor a jak říká otec August, jsme tu kvůli něčemu jinému. I když Berenika by možná měla vědět, že její matka měla podivné záliby.“
Berenika cítila, že babička, která se pokusila vrátit rozhovor do vytyčeného směru, čeká, že se na maminčiny podivné záliby zeptá. Nechtěla babičce vyhovět, viděla, že má tento rozhovor dopředu naplánovaný a je spokojená s tím jak se vyvíjí i s tím, že tetu a otce Augusta vyprovokovala ke zmínce o čarodějnictví. Ale její zvědavost byla silnější. Vzdala to.
„Jaké podivné záliby máš na mysli?“ proklínala se za svou všetečnost, ale zkrátka to musela vědět.
„Nevím jestli bych měla,“ babička s předstíranou nerozhodností pohlédla na tetu a když ta vehementně přikývla, pokračovala, „ale asi to tak bude nejlepší. Zkrátka Sandra se scházela s podivnými lidmi, s nimiž pořádala za úplňkových nocí jakási setkání. Snažila se k tomu přimět i Marka, ale to se jí naštěstí nepovedlo. Jednou, když tu byla na návštěvě, jsem ji sledovala. Vyděsilo mě, že odchází uprostřed noci. Přistihla jsem ji na zahradě, kde jen v tenké bílé tunice ležela na trávě, usmívala se a vypadalo to, jakoby hovořila s někým, koho mohla vidět jen ona. Rychle jsem odešla aniž mě spatřila. Její počínání mě vyděsilo a i to přispělo k tomu, abychom se Markovi vztah s ní snažily rozmluvit. Ale tvrdil, že o všech aktivitách své snoubenky ví. Nepřišlo mu na tom nic divného.
Marek byl však rozhodnutý si ji vzít a už jsme s tím nemohly nic dělat. Prosily jsme ho tedy, aby po svatbě žili oba tady doma nebo alespoň ve městě. Poslední ránou pro nás bylo, že se i přes naše prosby rozhodl odstěhovat a žít blízko jejích rodičů, v jisté zapadlé vesnici. Po ukončení školy se vzali. Byly jsme na svatbě. Marek vyhověl našemu přání alespoň v tom ohledu, že si ji vzal v kostele. Pevně jsme až do posledního okamžiku doufaly, že si to ještě rozmyslí, ale nic se nestalo a hned po svatbě odjeli do svého nového domova.“