Berenika - 12. část
Babička se odmlčela a natáhla se pro svůj šálek čaje. Trochu upila a když se ujistila, že Berenika nemá žádné otázky pokračovala.
„Za těch pět let, co spolu žili, jsme navštívili jejich dům pouze dvakrát. Když ses narodila, Bereniko, a když jsme si pro tebe přijeli. Necítili jsme se u nich dobře. Párkrát jsme tě jako malou viděli, když s tebou Marek přijel, ale po další hádce, která se strhla chvíli po tvých druhých narozeninách jsme se s Markem ani s tebou už neviděli.“
„Kvůli čemu jste se tenkrát pohádali?“ zeptala se Berenika, poté co na babičce opět poznala, že takovou otázku čeká. Bylo těžké zůstat v klidu a nad věcí, když se tu před ní po tolika letech konečně otevíral příběh jejích rodičů. Nevěděla jestli má připustit to, co babička o její mamince říkala, přišlo jí to neskutečné, ale nezdálo se , že by zatím babička lhala, alespoň sama svým slovům věřila.
Babička střelila pohledem po své dceři a pustila se do objasňování důvodu hádky, která na takovou dobu zpřetrhala již tak tenké nitky vztahu mezi ní a jejím synem. Ale teď poprvé Berenika ucítila, že něco skutečně nehraje. Cítila, že nyní se jí babička chystá představit nějakou překroucenou a upravenou pravdu. Celá se napjala.
„Marek přijel na návštěvu někdy v květnu. Sandra údajně zůstala doma, protože jí nebylo dobře. Ale na Markovi bylo vidět, že ho něco silně trápí. Byl zamlklý a stále s nevidoucím pohledem bloumal po domě a v okolí. Tebe nám přenechal, abychom se s tebou mohli potěšit, ale to, co s tebou doma udělali nás vyděsilo. Vůbec jsi nepůsobila jako dvouleté dítě, dívala ses stejně pronikavým pohledem jako tvá matka. Když jsme se tě pokoušeli naučit nějakou modlitbičku, podivně jsi se usmívala, jako by ti to bylo k smíchu a spousta dalších věcí nás vyváděla z míry. Byla jsi nepřirozeně vyspělá, ale takovým zvráceným způsobem. Po týdnu, který jsi tu s otcem strávila, jsme nemohly tvé ani jeho chování jen tak přejít a nechat vás odjet. Uhodily jsme na něj, aby nám vysvětlil, co se to s ním děje.“ Babička se nenápadně, podívala po tetě, která nepatrně přikývla. Berenika by si toho ani nevšimla a spíš než že to nepatrné dorozumění viděla, cítila jak mezi matkou a dcerou proběhla bezhlasá komunikace.
„Marek přiznal, že tvá matka je mu již dlouhou dobu nevěrná, a že v době kdy on je tu s námi, ona je v jejich domě s milencem.“ Rozhostilo se ticho, teta s babičkou napjatě očekávaly Bereničin výbuch zlosti, nevíry či čehokoliv dalšího, ale chlad a klid, který se jí zračil v očích je nesmírně překvapil. Berenika netušila, kde tuto jistotu bere, ale držela se jí jako tonoucí stébla a navenek se jí dařilo udržet si nevzrušenou tvář a vyrovnaný hlas, když promluvila.
„To není pravda. Rodiče se hluboce milovali.“ Berenika se podívala do očí nejdřív tetě, která její chladný pohled nevydržela a odvrátila se, babička však byla vytrvalejší soupeřka. Její pohled zračil ostražitost a odhodlání. Jejich pomyslný souboj vůlí přerušil otec August.
„Bereniko, je mi líto, ale to co ti babička pověděla je jistě pravda. Strašné je, že to není zdaleka to nejhorší.“ Berenika se překvapeně obrátila ke knězi, z jehož hlasu vyzařovala jistota a smutek zároveň.
„Co tím myslíte?“ zeptala se a pomalu ztrácela svou chvilkovou jistotu, která ji samotnou překvapila.
„Otec tím myslí smrt tvých rodičů,“ ozvala se znovu babička s opětovně nabitým přesvědčením, že vnučku dokáže přesvědčit, aby ji pozorně poslouchala a hlavně důvěřovala. „Poté co se nám Marek přiznal, v jakém manželství žije, přesvědčovaly jsme ho samozřejmě, aby se k Sandře už nevracel, nechal se rozvést a tebe si nechal u sebe. Nechtěl o tom však ani slyšet. Stále opakoval, že musí domů za ní, že jejich manželství zachrání. Byla to strašná hádka, po které se sebral a odjel s tebou zpět. Pak už se ozval jen pár dní před tím než zemřel a poprosil nás, abychom se o tebe postaraly kdyby se něco stalo. Nechtěl nám nic vysvětlit, jen si přál abychom mu to slíbily, což jsme samozřejmě udělaly. Měly jsme strach, ale nevěděly jsme, co bychom měly dělat.
Potom už přišla ta strašná noc. Nikdo neví, co přesně se tenkrát stalo. Zřejmě se mezi Sandrou a Markem strhla nějaká hádka a ona najednou vytáhla pistoly a zastřelila ho! Tvá matka zabila mého syna, pak zapálila dům a zastřelila i sama sebe. Tebe by nechala v tom ohnivém pekle také zemřít…“
„Teď už chápeš proč ji tak nenávidím?! Proč mě jen myšlenka na ni děsí! Ona je vražedkyně! Je to čarodějnice a vražedkyně a doufám, že hnije v pekle!“ teta křičela a v obličeji byla úplně rudá. Berenika ji přestala vnímat. Zatočil se s ní celý svět a v uších jí hučela babiččina slova: vytáhla pistoly a zastřelila ho…zabila mého syna…nechala by tě také zemřít v tom ohnivém pekle… Ne to nemůže být pravda, proč necítí, že je to lež? Proč se na ní náhle všechno hroutí? Její maminka…vražedkyně! Náhle se jako z mlhy začaly vynořovat obrysy jejího snu, který jí tak často trápil před osudným telefonátem, který jí tak zamotal život. Krev, a tatínek ležící na matčině klíně, poblíž pistole…všude krev a křik. Matčin nebo otcův? Cítí strach, který ji přímo paralyzuje. Všude kolem se svíjejí plameny. Maminka celá od krve se na ni podívá…v očích hrůzu a děs…něco na ní volá…Berenika jí nerozumí…chce běžet k ní, ale ten všepožírající oheň jí to nedovolí…Maminko! Tatínku! Křik, oheň, někdo k ní běží. Nechce pryč. Zmítá se, ale kdosi ji odnáší…A pak už jen ticho a tma…
„Bereniko prober se!“ otec August se vyděšeně sklonil nad zhroucenou dívkou s tváří bledou jako padlý sníh a zoufale pohlédl na Miriam Smolíkovou, která se pokoušela uklidnit svou dceru.
„Možná bychom měli zavolat lékaře. Berenika bude pravděpodobněpotřebovat odbornou pomoc.“ Otec August se snažil mluvit klidně, ale do hlasu se mu přesto vkrádal strach o dívčino zdraví. Ten pohled jejích očí plných nepopsatelné hrůzy, který upřela kamsi do neznáma těsně než upadla do bezvědomí si bude pamatovat navždy.
Starší žena s přísnými rysy a ocelově šedými vlasy se na něj pousmála, přestože úsměv se jí rozhodně neodrážel za obroučkami brýlí, které skrývaly chladné oči, jejichž necitlivý lesk otce Augusta překvapil, a promluvila: „Otče, až se Berenika probere nebude potřebovat nic jiného než podporu své rodiny a svou víru.“
Její dcera Marta, která nyní vyděšeně hleděla na ležící Bereniku přikývla: „Matka má pravdu. Budeme se za Bereniku modlit.“
Když se však Berenika z mdloby stále neprobírala, začala svou vyrovnanost ztrácet i její babička. Nakonec bylo přeci jen rozhodnuto, že je nutné zavolat lékaře.