Berenika - 14.část
Když Berenika zaslechla kroky na schodech, pevně doufala, že to není babička či teta. Nechtěla, aby ji viděli takhle zničenou a pokořenou. K její úlevě do místnosti vstoupil lékař.
„Přesvědčil jsem tvou babičku, Bereniko, aby ti poskytla trochu času, ale má o tebe strach a ráda by tě viděla. A teď mi řekni, jak se cítíš?“ Lékař se posadil na okraj postele a pátravě se Berenice zadíval do obličeje. Měla opuchlé oči od pláče a její bledost nezmizela, ale zdálo se že její fyzický stav se vrací do normálu a bude-li v klidu, další mdloby nehrozí. Babičce sice řekl, že se Berenika zdá být velice citlivá, ale byl přesvědčený, že se v ní skrývá dostatek síly, která jí pomůže novou skutečnost překonat.
„Je mi líp, děkuju.“ Odpověděla Berenika a doufala, že nyní už po ní nikdo a nic chtít nebude.
Lékař si do brašny uložil tlakoměr a fonendoskop a s několika doporučeními a přáním ať vše zvládne skleslou dívku opustil. Berenika hleděla ještě dlouho na zavřené dveře a oči se jí znovu zalily slzami. Vlny beznaděje se přes ni valily a hrozily, že ji opět stáhnou pod hladinu jejího krůček po krůčku nabitého sebeovládání. Ubíhaly dlouhé minuty a Berenika se stále potýkala s děsivou prázdnotou, která se šířila do celé její mysli a bojovala s vířícími myšlenkami a obrazy, jež se nechtěly své nadvládu vzdát. Nevěděla kolik času uplynulo mezi lékařovým odchodem a chvílí, kdy se potichu otevřely dveře a dovnitř nakoukla babička. Berenika rozhodně nebyla připravená na rozhovor s ní a předstírala, že spí. Přesto cítila, jak k ní babička přistoupila a natáhla ruku, jako by ji snad chtěla pohladit po vlasech, ale po krátkém zaváhání ji s mírným zachvěním stáhla zpátky a spěšně odešla. Berenice se sevřelo srdce. Copak se ji její vlastní babička bojí nebo snad štítí, že se jí nemůže ani dotknout? Ulpěla na ní matčina vina, které se nikdy nezbaví? Bereniku znovu roztřásly vzlyky, které zadusila v polštáři.
Když babička s tetou vstoupila do pokoje podruhé, Berenika skutečně spala. Už nemohla plakat a prázdnota svou bitvu s myšlenkami nakonec vyhrála a uvrhla tak Bereniku do neklidného, ale alespoň zčásti uklidňujícího spánku.
„Bereniko!“ tiše oslovila dívku teta.
„Myslím, že skutečně spí, nechme ji tedy být,“ ozvala se její matka tónem nepřipouštějícím odpor.
„Měla by něco jíst nebo pít, leží tu už celé hodiny,“ podotkla mírně znepokojeně teta.
„Bude lepší, když ji necháme spát. Počkáme až přijde ona za námi. Uvidíš, teď ztratila ty své bláhové iluze o dokonalé matce a upne se na nás. To, a víra k níž ji postupně připoutáme je jediné co ji může spasit.“
„Doufám, že není příliš pozdě. Stále je to dcera té čarodějnice…“ teta se na svou neteř podívala se směsicí bázně, odporu a lásky.
„Mlč!“ Okřikla ji šeptem babička a gestem ji vyzvala, aby spolu s ní opustila pokoj.
Místnost se znovu ponořila do ticha a tmy. Berenika sebou na posteli neklidně trhla a vlasy jí spadly z tváře, kterou jí náhle ozářilo tlumené a chladné světlo měsíce, jenž právě vystoupil zpoza mračen kupících se na noční obloze. Vypadala jako pohádková Sněhurka s bílou pletí a tmavými vlasy rozhozenými po polštáři. Jen nikde nablízku nečekal princ, který by ji polibkem probudil z její noční můry a odvezl na svůj zámek daleko od všech duchů minulosti, kteří ji pronásledovali dokonce i ve spánku.