Berenika - 15.část
Probuzení do nového dne, bylo pro Bereniku po nočních děsech, které ji ve snech pronásledovaly, téměř vysvobozením. Oči měla oteklé od pláče, bolela ji hlava, ale už se jí pomalu vracela schopnost racionálně uvažovat, přestože smutek jí stále svíral útroby, jako ledová ruka. Jen nerada se vzdala pohodlí a bezpečí útulné postele, ale věděla, že jestli se bude ještě nějakou dobu utápět v sebelítosti, zblázní se z toho. Musela zjistit co se skutečně stalo a hlavně proč se to stalo, i kdyby pravda byla sebekrutější. Stále doufala, že to všechno je jen výmysl, ale nemohla si nalhávat, že babička jí v tomhle ohledu úmyslně lže, skutečně těm hrozným věcem věřila. Ani Berenika sama si nemohla zastírat přítomnost oněch snů, které ji poslední dobou nenechávali spát a jejichž obsah si uvědomila teprve po babiččině odhalení.
Bereniko, musíš se teď hlavně uklidnit, napomínala sama sebe, když cítila, že se jí znovu zmocňuje ta všestravující lítost, vztek a další emoce, které jí bránily racionálně uvažovat. Několikrát se zhluboka nadechla a přistoupila k oknu. Pršelo, nebe bylo ocelově šedé a chladný vítr se proháněl ulicemi ohýbajíc stále ještě holé větve stromů. Skvělá kulisa k mému rozpoložení, pomyslela si Berenika ironicky. Trochu zimomřivě se zachvěla. S pohledem upřeným na plískanici venku se pokusila najít začátek klubka všech záhad a polopravd, které se kolem ní podivně zaplétali a k jejichž rozpletení byla ochotna napnout veškeré síly. Jen stále nevěděla kde začít. Byla tu stále záhadná Sára Donowenová v ústavu, kam se však neodvažovala znovu volat a vyptávat se, dokud nebude mít bližší informace. Byla si jistá, že by tamní zaměstnance těžko přesvědčila, aby jí něco o té ženě řekli. Na druhou stranu, podle telefonátu to vypadalo, že ta žena chce s Berenikou mluvit. Možná je to matčina přítelkyně, napadlo Bereniku náhle. To mi však zatím nepomůže, usoudila sklesle. Nebo je to má matka! Berenikou tato myšlenka projela jako blesk, ale hned ji s trochu hysterickým pousmáním zahnala. Zaměřila se na hledání někoho jiného kdo maminku znal. Někoho blízkého. Někoho komu mohla důvěřovat. Někoho, jako vlastní rodiče… No jistě! Berenika se spokojeně usmála. Pokusí se najít své druhé prarodiče. Radost jí však nevydržela dlouho. Co když už zemřeli? Kdyby byli naživu, měla bych je znát… Rozhodla se, že nejjednodušší bude zeptat se babičky a tety. Po tom všem co se včera dozvěděla nebude tak zvláštní, že se ještě trochu poptá. Znovu se jí na tváři usadil úsměv, který však pečlivě skryla za maskou strnulého smutku, když se vydala dolů, do kuchyně.
„Bereniko!“ zvolala trochu překvapeně teta a s úlevou se podívala na svou matku, nevzrušeně popíjející svůj ranní čaj u kuchyňského stolu, „Jak se cítíš? Měli jsme o tebe strach.“
„Je mi dobře.“ Odpověděla stroze Berenika a usedla ke stolu, stále s kamenným výrazem ve tváři.
Teta se na ni nesouhlasně zamračila. „Víme že s tebou ta zpráva otřásla, ale nemůžeš se uzavřít, právě naopak. Teď se musíš modlit k Bohu a otevřít mu své srdce.“
Babička stále mlčela a Berenika se rozhodla, že zaútočí hned teď.
„Babi, můžu se na něco zeptat?“ pokusila se o bezelstný tón a upřela na babičku pláčem poznamenaný obličej, věděla, že vypadá politováníhodně a hodlala toho využít.
„Jistě dítě.“ Berenika měla dojem, že babička s ní skutečně soucítí, ale ten pocit zmizel hned, jak vyslovila tu palčivou otázku.
„Co se stalo s matčinými rodiči? Říkala jsi, že jsme bydleli blízko u nich.“
„Nevím,“ Řekla babička až příliš rázně, „Marek jim zjevně nedůvěřoval a chtěl, abychom se o tebe postarali my. Po tom co se stalo jsme jim zakázali, aby se k tobě přibližovali a zdá se, že jim to příliš nevadilo. Nikdy se nepokusili nás kontaktovat. Nikdy tě nechtěli vidět.“
Berenika musela potlačit další lítostivé emoce ze zprávy, že o ní matčini rodiče nestáli.
„Třeba zemřeli.“ Nadhodila Berenika a téměř se zatajeným dechem čekala.
„Ne dítě, mám dojem že se těší plnému zdraví, ale jsou to bezbožníci, kteří tě nikdy nechtěli.“ Zopakovala babička chladně.
Berenika cítila, že babička jí chce těmi slovy ublížit a zároveň odradit od dalších otázek. Ovšem o tom co babička řekla příliš nepochybovala, neznělo to jako vědomá lež. Tím víc to bolelo.
„Nech už toho vyptávání Bereniko,“ ozvala se nepřátelsky teta, „nevidíš jak je to bolestivé téma! Zapomeň na ty lidi a buď vděčná Bohu, že tě zavedl k nám. Rodiče tvé matky jsou stejní jako ona a jistě také skončí v pekle!“
Berenika už mlčela. Nechtěla slyšet další pomluvy. I když, připouštěla si , možná to ani pomluvy nejsou.
Snídaně proběhla v tichu a ve vzduchu se vznášelo nepříjemné napětí. Berenika opustila kuchyni co nejrychleji a vrátila se do svého pokoje. Nikdo ji nezadržel, měla dojem, že babička s tetou jsou rády, že nemusejí v její přítomnosti setrvat déle, než je nezbytně nutné a ačkoliv to Bereniku na jednu stranu mrzelo, nechuť trávit čas společně s nimi sdílela.
V pokoji usedla do oblíbeného křesla. Takže moji prarodiče zřejmě žijí. Měla bych začít u nich, musím se s nimi pokusit spojit. Vím, že pokud se nepřestěhovali, žijí někde v Podkrkonoší. Berenika si povzdechla, nezná ani jejich jména. Nezná rodné jméno své matky. Vlastně svou matku a její rodinu nezná vůbec, jak si začínala čím dál intenzivněji uvědomovat.
První krok k němž se Berenika rozhodla, bylo prohledat tetiny a babiččiny dokumenty a najít svůj rodný list se jménem matky, do té doby nemá smysl podnikat něco dalšího. Tím, že si Berenika stanovila jistý cíl a neoddávala se sebelítosti a smutku, cítila se silnější. Věděla, že to dokáže. Zjistí pravdu a motivy všech hlavních postav tohoto životního dramatu.
Berenika byla přesvědčená, že najít rodný list nebude nic tak těžkého, ale téměř celý víkend zůstávali všichni doma a Berenika se nechtěla nechat nachytat v tetině ani babiččině pokoji. Po nedělní mši se jí však naskytla první příležitost. Když vycházeli z kostela, požádal otec August babičku s tetou, aby si s ním promluvily. Berenika se rychle vymluvila na bolest hlavy a se soucitným pohledem otce Augusta v zádech se pomalu vydala napřed domů. Byla si jistá, že bude mít minimálně půlhodiny náskok. Otec August bude jistě chtít hovořit o ní a o její reakci na tu hroznou skutečnost. Za rohem tempo trochu zrychlila a v jejich ulici už skoro běžela. Rychle odemkla, rozhlédla se a vešla do domu.