Berenika - 8.část
Berenika otevřela oči a podívala se na budík na nočním stolku. Bylo půl sedmé. Má ještě čtvrt hodiny, než bude muset vstát. Obrátila se na druhý bok, ale když položila tvář na polštář, zase se odtáhla. Polštář byl úplně mokrý. Vtom ji to došlo, vzpomněla si na ten podivný sen, na to, že ji chtěli upálit a na svůj usedavý pláč, když zmizel maminčin hlas. Tak ten pláč se jí tedy nezdál, uvědomila si překvapeně. Pokoušela se vybavit si podrobnosti snu a před očima ji pomalu vyvstávali děsivé obrazy křičících lidí, kouře a plamenů. Berenika se otřásla, jako by se tím mohla zbavit nepříjemných představ. Na lenošení v posteli ji i přes její únavu přešla nálada.
Vylezla z postele a přistoupila k oknu. Rozhrnula žluté závěsy a nechala zatím slabé jarní slunce dopadat na svou bledou a ztrhanou tvář. Ještě před dvěma dny žila vcelku obyčejný, i když nezvykle osamělý život a dnes má pocit jako by se jí všechny jistoty hroutily před očima. Její malý soukromý svět se skládal ze samých lží a polopravd. Cítila se ztracená. Poprvé od onoho vyslechnutého telefonátu měla pocit, že toho je na ní až příliš, že to nemůže zvládnout. Chtěla si někomu vylít srdce, promluvit si, podělit se o svůj strach a nechat se konejšit. Pomalu začínala propadat beznaději a sebelítosti. Je jí teprve 16, má řešit kluky, módu, první lásky a ne nějaké tajemné, ďáblem posedlé ženy, které jí převrací život na ruby!
Takové myšlenky jí běželi hlavou, když se na schodech ozvaly kroky. Byla to teta Marta. Každé ráno, jí osobně chodila budit, tedy když zrovna nemusela do práce, tak jako například včera. Teta Marta byla, stejně jako babička, učitelka, ovšem na rozdíl od babiččina přírodopisu a českého jazyka, ona učila náboženství na katolické internátní škole pro dívky a působila zároveň v roli internátní vychovatelky. Berenika se musela bránit zuby nehty, aby se této škole vyhnula. Kdyby to bylo jen na tetě, neměla by jinou šanci, než se připojit k zástupu mladých modlících se dívek. Ovšem v tomto směru se babička postavila na její strnu. Berenika vlastně ani pořádně nevěděla proč, ale byla jí tenkrát tak vděčná, že po tom příliš nepátrala.
Když teta Marta otevřela dveře, Berenika se neochotně otočila a pokorně sklopila hlavu. Byla připravená na ranní modlitbu.
„Dobré ráno této.“ Hlesla bez nadšení a automaticky přistoupila ke krucifixu pověšenému na čestném místě mezi čelem postele a oknem.
„Dobré ráno Bereniko, už je ti lépe? Vypadáš unaveně.“ Teta se na Bereniku starostlivě podívala, ale hned potom stočila pohled na dřevěného Ježíše Krista a spěšně se pokřižovala. Na odpověď ani nečekala a rovnou před křížem poklekla. Berenika ji následovala.
Nejdříve odříkali společně Otčenáš a poté se každá obrátila k Bohu s vlastní prosbou či poděkováním. Bereniku velmi zajímalo, za co se modlí teta, cítila z ní znovu sálat ten vztek a byla si jistá, že to má opět něco společného s její matkou. Toto poznání ji konečně probralo z její letargie a vzbudilo v ní obrovskou touhu najít konečně pravdu. Ze zvyku se pokřižovala a poprosila Boha o pomoc. Nevěřila sice tetiným představám o Bohu, ale sama v sobě si pěstovala vlastní víru ve vyšší dobro a sílu řídící vše na zemi, k čemuž žádnou církev ani tetiny obřady nepotřebovala a ráda by se bez nich obešla. Sama si občas říkala, že je s podivem, jak zůstala v tomto směru náboženskou výchovou svých příbuzných netknutá.
Po straně pohlédla na tetu a rozhodla se ještě jednou zariskovat a zmínit se před ní o mamince. Vzhledem k tomu, jak špatně se občas ovládala, by od ní mohla zjistit mnohem víc než od rezervované babičky. Vzpomněla si na maminčin hlas jež k ní promlouval ve snu a přísahala si znovu, že se od hledání odpovědí nenechá ničím odradit. Najdu pravdu, mami, a udělám pro to všechno!
Teta Marta neměla ani tušení, jaké odhodlání klíčí v její neteři a v jakém je prozatím dobře skrývané tajemství nebezpečí. Netušila ani, že ona sama dodala Berenice odvahu, kterou dnes ráno postrádala.