Berenika - 9. část
Když teta vstala, obrátila se na ni Berenika s kajícným výrazem a se slovy omluvy: „Teto, chtěla jsem se ti omluvit za to jak jsem tě včera rozčílila tou zmínkou o mamince. Ale rodiče mi chybí a chtěla bych o nich vědět víc.“ Po těchto ne zcela upřímně míněných slovech, protože Berenika své včerejší poznámky vůbec nelitovala, s napětím očekávala tetinu reakci. K jejímu překvapení, byla teta zcela klidná. Zřejmě byla na toto téma po rozhovoru s babičkou připravená.
„Víš Bereniko, asi bych se měla omluvit já tobě. Spolu s babičkou jsme tě neměli tak dlouho přesvědčovat, že tvou matku neznáme, ale jen jsme tě tím chtěli ochránit. Asi nastal ten správný čas, abychom ti o ní pověděli.“
Berenika se snažila tvářit vděčně, ale ve skutečnosti tetě nevěřila ani slovo. Její skepticismus ještě umocňovala směs nepříjemných pocitů, jimiž byla teta obklopená, i přes svou zdánlivou vyrovnanost. Teta však čekala odezvu na své blahosklonné sdělení a tak se Berenika pokusila vpravit do role vděčné neteře netrpělivě očekávající vyprávění o ztracených rodičích.
„Mockrát děkuji teto, ani nevíš jak moc je to pro mě důležité a jak moc jsem vám vděčná!“
Teta se spokojeně usmála a sdělila Berenice, že večer si o všem promluví a zodpoví jí všechny dotazy na něž budou znát odpovědi. Poté odešla, zřejmě popsat babičce, jak skvěle si vedla a jak jejich plán na zkrocení Bereničiny zvědavosti vychází.
Berenika se za ní dívala mírně znechuceně, nemohla si pomoci. Jak ze sebe teta může dělat morálně bezúhonnou katoličku, když neustále lže a podvádí svou vlastní neteř. Na rozvíjení své polemiky nad tetiným chováním však neměla příliš času. Protože bez ohledu na to, jak se její život začal zamotávat, byla stále ještě školou povinná.
Rychle se proto oblékla do nemoderních kalhot a trika, které by před pomyslnou módní policií jistě ani v nejmenším neobstály, ale které splňovaly tetinu a babiččinu představu o slušném oděvu. Už dávno vzdala snahu prosadit do svého šatníku věci, které se jí skutečně líbily, a jež by z ní třeba alespoň částečně sňali cejch outsidera třídy. Poté si z dlouhých hnědých vlasů spletla cop a se smířením, že víc pro svůj vzhled v bojových podmínkách jejich koupelny udělat nemůže, odešla do školy.
Stejně jako předešlého dne se více než výkladu učiva věnovala svým vlastním úvahám. Až poslední hodinu, během základů společenských věd, byla donucena přesměrovat svou pozornost na dění ve třídě. S energickou profesorkou Jiřičnou právě začali probírat vývojovou psychologii.
„Kdo mi poví, jaké faktory, neboli determinanty, mohou ovlivnit vývoj jedince? Tak třeba Smolíková!“ pronesla profesorka a celá třída upřela pohled na Bereniku, která se až tímto oslovením probrala z celodenní letargie, což většině spolužáků neušlo. Někteří se na ní dívali soucitně, protože věděli, že Jiřičná umí být nepříjemně zákeřná . Jiní ji sledovali lhostejně a pár jedinců se škodolibou radostí z Bereničiných rozpaků.
Okamžik bylo ticho. Berenika se neodvážila pohlédnout profesorce do očí ani se podívat na spolužáky. Jejich pohledy a emoce vycítila i bez toho. Zhluboka se nadechla a pokusila se odpovědět na otázku vznášející se ve vzduchu.
„Jelikož osobnost člověka se utváří už od jeho narození, tak hlavním faktorem je zřejmě primární rodina…,“ profesorka téměř neznatelně kývla a pohledem vyzvala Bereniku, aby pokračovala, „dále pak tělesný růst… škola… společnost v níž člověk žije… média…“
„Správně Bereniko,“ přerušila ji už osobnějším oslovením profesorka a obrátila se znovu k celé třídě. „Faktory, které ovlivňují vývoj jedince dělíme na biologické a společenské. K biologickým patří například hormonální vývoj a jeho intenzita v pubertálním věku,“ na což pár žáků reagovalo pobaveným ušklíbnutím, „dědičné dispozice a podobně. Ke společenským především primární rodina a systém výchovy. Důležitým determinantem může být také náboženství. V dospělosti se pak jedná o partnera, tedy sekundární rodinu, pracovní kolektiv, ekonomiku státu…“
Berenika přestala poslouchat. Zaujala ji zmínka profesorky o vlivu náboženství. Jak asi ovlivnilo ji? Cítila se jiná než spolužáci, ale už dávno zjistila, že to není tím, že by byla vychovávána v katolické rodině. Bylo jí tenkrát téměř šest let a místní Dům dětí a mládeže pořádal dětský karneval. Babička s tetou tehdy usoudili, že je to zcela nevinná zábava, která jejich malé svěřenkyni nemůže po morální ani jiné stránce ublížit. Právě naopak, zdálo se jim, že Berenika by se měla více vídat s vrstevníky. Když jí tenkrát oznámili, že ji vezmou na karneval, měla ohromnou radost. Děti si o tom povídali ve školce, ale Berenika se nikdy nezapojila, raději naslouchala a žila si ve svém vlastním světě. Teď se však také začala tajně těšit a vymýšlet, za co by se mohla převléknout. Nakonec došla k názoru, že nejlepší by bylo jít za princeznu, či ještě lépe, za kouzelnici. Když se ale s tímto nápadem svěřila tetě, snesla se na ni jen vlna vzteku a obvinění z rouhačství. Tenkrát ještě pořádně nerozuměla všemu, co jí teta vyčítala, každopádně ji strašně zklamalo co jí vybrala jako náhradu za její sen o kouzelnici v modrém hávu, se špičatou čepicí posázenou zlatými hvězdičkami, kterou viděla v jedné pohádkové knížce ze školky. U nich doma totiž žádné pohádky o hodných kouzelnících a kouzelnicích nebyly. Jen o ošklivých zlých a vždy po právu potrestaných čarodějnicích s hrbem a bradavicí. V den karnevalu tedy Bereniku oblékli do červeno modrého šatu a na hlavu jí nasadili zlatý proužek jako svatozář. Představovala panenku Marii.
Na karneval šla smutná, strašně jí mrzelo, že nemůže jít alespoň za princeznu jako ostatní holčičky. Přesto se v záři krásných světel a v sále plném barevných balónků a veselých dětí skvěle bavila. Nikomu nevadilo, že mezi nimi tančí panenka Marie. Tenkrát si uvědomila, že ji nečiní jinou to, že musí chodit do kostela, modlit se a věřit v Pána Boha, ale to, že cítí jinak než ostatní. Cítí jakou mají děti kolem ní náladu, cítí že mají bezelstnou radost a cítí, že jejich smích je upřímný. Ale také poprvé pocítila sílu emocí dospělých. Potlačovanou závist, strach, faleš… Nikdy dřív si tohle všechno neuvědomila, neměla kde. Teta s babičkou se sice často zlobili a Berenika je někdy podezírala, že jí lžou, ale nikdy to všechno nebylo tak silné. Tady však bylo tolik lidí, tolik emocí, tolik živé energie, tolik zla v některých dospělých. Ale také dobra, které černou zlobu zahánělo. Berenika tančila, smála se a zároveň se jí chtělo plakat. Ze všech stran sálaly vibrace jednotlivých lidí. Pak najednou byla tma a Berenika se probudila až doma, ve své posteli a se studeným obkladem na čele. Teta seděla u ní a pověděla jí, že se jí na karnevalu zatočila hlava a upadla. Ale Berenika si už uvědomovala, že to nebylo tancem, ale lidmi. Tetě však nic neřekla. Cítila se tenkrát tak unavená…
Zvonilo se. Berenika se rozhlédla a zastihla spolužáky v horečném spěchu. Všichni chtěli být co nejdříve pryč. Každý měl nějaké vlastní plány na nadcházející odpoledne a nechtěl z něj promeškat ani minutu. I Berenika se proto rychle zvedla a vyšla ze třídy. Ještě dostihla spolužačku Markétu od níž si půjčila sešit na dopsání dnešní hodiny, kterou strávila meditováním nad minulostí a stejně jako ostatní se hrnula ven. Sama pro sebe se usmála. Všude kolem ní se stále vznášeli emoce, ale teď už se je Berenika naučila udržet trochu dál od sebe. Ne jako tenkrát.